Máte také dítě s ADHD, ADD,LMD ?

Stránky věnované lehkým mozkovým dysfunkcím, poruchám pozornosti, poruchám pozornosti provázené hyperaktivitou

Zajímavé články (LMD, ADD, ADHD)

Co když je hyperaktivní?

Jak se zjišťuje, zda je dítě opravdu hyperaktivní, tedy že trpí syndromem deficitu pozornosti–hyperaktivitou?

Co na to říkají…

… američtí odborníci

Diagnostikovat hyperaktivitu není jednoduché a výsledek nemusí být jistý. Zdravotnický ústav ve Spojených státech doporučuje, aby před vyslovením konečné diagnózy bylo dítě pozorováno po dobu nejméně šesti měsíců, v nichž se má ověřit, zda dítě vykazuje následující chování:

 

1.         Často pohybuje rukama nebo nohama, vrtí se na židli.

2.         Při vyučování nebo na místech, kde by mělo vydržet sedět, často vstává ze židle.

3.         Nevydrží na jednom místě a šplhá po předmětech v situacích, kdy je takové chování nevhodné.

4.         Často mu činí potíže klidně si hrát nebo vykonávat jiné činnosti.

5.         Často nevěnuje pozornost detailům, v úkolech, pracích nebo jiných činnostech se dopouští chyb.

6.         Často mu činí potíže udržet pozornost při vykonávání zadaných úkolů nebo při hře.

7.         Často působí dojmem, že nevnímá, když je přímo osloveno.

8.         Často se neřídí instrukcemi, nedokončí svěřený úkol nebo práci (ne proto, že by je dělat odmítalo nebo nepochopilo zadání).

Přestože se seznam symptomů každoročně prodlužuje, komise složená ze 72 expertů pro studium hyperaktivity při americkém National Institute of Mental Health (Národním institutu pro duševní zdraví) připouští: „Schází přesná definice hyperaktivity jako poruchy. Po letech bádání a zkoumání případů se zakládá převážně na domněnkách a z tohoto důvodu jí nemůžeme předcházet.“

 

… psychologové Světové zdravotnické organizace

Přesněji tuto poruchu definují psychologové Světové zdravotnické organizace, kteří k typickým rysům hyperaktivity, nazývané též hyperkineze, přiřazují také „problémy s pozorností“.

Dítě „má tendenci přecházet z jedné činnosti do druhé, aniž by je dokončilo. Je impulzivní, někdy zbrklé, snadno se mu stane nehoda, často mívá kázeňské problémy způsobené spíše lehkomyslností než úmyslným porušením pravidel. Nezná meze, nedostává se mu obezřetnosti a umírněnosti, a proto není sympatické ostatním; a někdy zůstává mezi dětmi stranou… Tyto vlastnosti se projevují zřetelněji v prostředí, které vyžaduje vyšší úroveň sebekontroly. Dítě bývá často nemotorné a mívá problémy s učením.

Ani v tomto případě však nejsou známy skutečné příčiny takové poruchy.

 

… britští psychologové

Asociace britských psychologů British Psychological Society uvádí:

 

„Jako odborníci bychom měli pečlivě zvážit, zda dítě definujeme jako ,hyperaktivní‘, aniž bychom předtím zkoumali, zda lze jeho chování vysvětlit i jinak. Představa, že by dítě, které je ve škole nepozorné nebo neklidné, mohlo trpět psychickým onemocněním, je většině anglických lékařů cizí. Neexistuje totiž jediná příčina celé škály způsobů chování, k nimž náleží hyperaktivita, agrese, nedostatek pozornosti a asociální postoje. Chování dětí v různých situacích totiž ovlivňuje příliš mnoho faktorů.“

Britští psychologové navíc upozorňují na skutečnost, že příznaky hyperaktivity často mizí, když děti mohou vykonávat nějakou zajímavou činnost nebo když je jim věnováno víc pozornosti.

 

… psychoterapeuti

Totéž tvrdí jinými slovy Diagnostic and Statistical Manual of Mental disorders (příručka mezinárodně uznávaná psychoterapeuty z celého světa): „Příznaky se projevují, když se dítě ocitá v prostředí s nedostatkem podnětů a novinek. Omezují se však na minimum, jestliže je dítě pod dohledem, zabývá se velmi zajímavými činnostmi a je s ním udržován osobní vztah.“

Dokonce i komise amerických odborníků musí připustit, že „existence syndromu hyperaktivity má v letních měsících mizející tendenci“.

 

Není příčinou „hyperpasivní“ okolí?

Z uvedeného lze vyvodit, že se dítěte zmocňuje nervozita, neklid a hyperaktivita podle toho, v jakých situacích se nachází. Nejedná se tedy o hyperaktivní dítě, ale spíše o „hyperpasivní“ prostředí, neposkytující podněty a pochopení, které dítě potřebuje.

 

Jeden z největších odborníků na tento problém E. Taylor nás ujišťuje, že „převážná většina dětí, které bývají označovány za ,hyperaktivní‘, netrpí žádnou mozkovou poruchou“.

S tím souhlasí i americký psychiatr Stanley Turecki, zakladatel Střediska pro obtížně zvladatelné děti v New Yorku: „Pokaždé rodičům doporučuji, aby nemysleli jen na deficit pozornosti nebo hyperaktivitu. Nic není jen černé nebo bílé. Já osobně raději mluvím o chování hyperaktivního typu. Jestliže se vaše dítě nedostatečně ovládá, snadno se rozptýlí, je neklidné a jestliže se vám ho nedaří správně vést, učitelka se cítí frustrovaná, kamarádi se mu vyhýbají a dítě samo se začne považovat za zlé nebo hloupé, jaký je rozdíl v tom, že dostane nálepku ,velmi obtížně zvladatelného‘ dítěte, nebo mu bude diagnostikován syndrom deficitu pozornosti a hyperaktivity? V obou případech přece potřebuje pomoc, kterou mu mohou poskytnout jen rodiče a další dospělí.“

 

Pomáhají léky?

Diskusi o definici hyperaktivity bychom mohli ponechat teoretickému bádání vědců, kdyby se její následky netýkaly bezprostředně i nás.

Na jedné straně totiž stojí ti, kdo při léčbě hyperaktivity zastávají užívání léků, jako je metylfenidát, zatímco druhá strana považuje jejich dlouhodobé užívání nejen za zbytečné, ale také škodlivé.

 

·        V italské Příručce pro léčbu psychiatrických poruch, vydání z roku 1989, čteme na straně 1221: „Kokain, amfetamin a metylfenidát se z pohledu neurofarmakologie navzájem podobají.“

·        Food and Drug Administration, nejvyšší úřad USA pro potraviny a léky, uvádí metylfenidát ve stejné kategorii jako morfin, opium, amfetaminy a barbituráty – jako lék působící závislost. Navzdory tomu je metylfenidát předepisován ,hyperaktivním‘ dětem, aniž bychom věděli, jaké má účinky při dlouhodobém užívání. Jak otevřeně připouští komise expertů amerického Zdravotnického institutu, „nebyly provedeny studie zabývající se dlouhodobými účinky těchto farmak.“

·        Ve zprávě amerického Národního ústavu pro duševní zdraví čteme, že krátkodobě tyto léky „snižují výskyt epizod poruch, zlepšují spolupráci při vyučování a schopnost zaměřit pozornost, ale jsou méně účinné v působení dlouhodobých změn souvisejících s asociálním chováním, učebními výsledky a vztahy s vyučujícími a spolužáky.

 

Poslední možnost

·        V některých případech se lze k podávání léků uchýlit na kratší dobu, ale toto rozhodnutí musí ošetřující lékař učinit se souhlasem rodičů a po vysvětlení dítěti, za jakým účelem lék bere. Je totiž třeba předejít tomu, aby si dítě myslelo, že se chová dobře jen proto, že dostává jakýsi lék – tím by utrpěla jeho sebeúcta a mohlo by to u něj vyvolat dojem, že samo nedokáže svůj život ovlivnit.

·        Užívání léků může být ospravedlněno například při vyostření vztahů s dítětem, kdy se nás zmocní nežádoucí chuť například odejít z domova a dítě opustit. V takových případech může rodičům prospět „pauza“, která jim umožní postupovat s větším klidem.

·        Je však třeba mít na paměti, že metylfenidát se osvědčil pouze při tišení neklidu a neschopnosti soustředění a že neovlivňuje kontrolu agresivity.

·        V každém případě musí být metylfenidát podáván jen krátkodobě, pod přímým dohledem lékaře a bedlivého dodržování doporučených dávek. Je třeba připomenout, že při dlouhodobém užívání tento lék ztrácí účinnost a může způsobit závislost.

 

Ukázky z knihy Máte neklidné dítě?, Portál

http://obchod.portal.cz/produkt/mate-neklidne-dite/

 


Žádné komentáře
 
Stránky byly založeny18.7.2008