Máte také dítě s ADHD, ADD,LMD ?

Stránky věnované lehkým mozkovým dysfunkcím, poruchám pozornosti, poruchám pozornosti provázené hyperaktivitou

Zajímavé články (LMD, ADD, ADHD)

Děti, ze kterých naskakuje husí kůže. Máte jedno doma?

Zlobí, lítá jako smyslů zbavené, dělá naschvály... Prostě je na zabití. Jmenuje se Malý Tyran a vy máte tu smůlu, že jste jeho rodičem. Předtím, než se zblázníte, byste měli vědět, že vaše dítě je možná jenom nemocné. A že ta nemoc se dá léčit!


 
Nezvladatelné, ale naše - děti, které dají pořádně zabrat nejednomu rodiči i pedagogovi.

Nezvladatelné, ale naše - děti, které dají pořádně zabrat nejednomu rodiči i pedagogovi.

 

Uprostřed supermarketu pobíhá asi pětiletý blonďáček. Zuřivě kope do gumových chráničů regálů a hlasitě si vynucuje pozornost matky, která se ho téměř násilím snaží odtáhnout k pokladnám. Stačí letmý pohled okolo sebe, abych zjistila, že nejsem sama, kdo nevěřícně kroutí hlavou a kdo si právě v tu chvíli pomyslel:

„To dítě je neuvěřitelně nevychované!“ „Kolikrát já tuhle hlášku v souvislosti se svým synem v životě už slyšel. Možná tisíckrát. Stejný počet byl i probdělých nocí, při nichž jsem poslouchal manželčiny výčitky točící se stále a pořád kolem stejného tématu. ‚Vůbec se nevěnuješ rodině, veškerý čas trávíš jenom v práci a domů se chodíš maximálně vyspat. Pak se nediv, že na kluka jsou jen samé stížnosti, já taky na všechno sama nestačím a on potřebuje alespoň občas tvrdou ruku.‘ A tak dále a tak dále. A tak jsem vychovával, řezal, přesvědčoval. A výsledek? V šestnácti se Jirka chytil party, začal hrát na automatech, kouřit trávu... Přitom to začalo úplně nenápadně. Jirka je naše třetí dítě, po dvou holkách můj takříkajíc „vymodlený“ kluk,“ vypráví, říkejme mu třeba pan Zdeněk. Osmačtyřicátník, upravený, sebejistý. Zpod svěšených koutků mu sem tam probleskne úsměv, z očí je ale cítit nervozitu a možná i náznak vyčerpanosti.

„V dětství začal Jirka neobvykle pozdě chodit, naopak ale velice brzy mluvil. Později byl k neudržení, všude lezl, utíkal, do všeho šel s vervou a naplno, bez ohledu na nebezpečí. Tehdy jsem to ale nějak vážně nebral, jako otec jsem byl rád, že mám tak divokého neposedu. Vážné problémy přišly až se školní docházkou, kdy si všichni učitelé začali stěžovat, že vyrušuje, svačí při hodině, pobíhá, vykřikuje... Snažili jsme se to nějak řešit, manželka na syna neustále dohlížela, aby ho udržela alespoň trochu u knih a úkolů, absolvovali jsme s ním několik psychologických vyšetření, vždy s výsledkem, že je nadprůměrně inteligentní, schopný, vyspělý, jinak nám ale nikdo nic neřekl. Nikoho tehdy ani nenapadlo, že by se v jeho případě mohlo jednat o duševní poruchu. To jsme zjistili teprve nedávno. Po vyšetření na psychiatrické klinice u něj byla stanovena diagnóza ADHD.

Bohužel pro nás už příliš pozdě. V sedmé třídě nám i synovi totiž psycholožka řekla, ať ho necháme organizovat si svůj čas samotného. A tehdy to opravdu začalo. Od té chvíle se syn neustále odvolával na paní doktorku a z jedniček dvojek spadl na čtyřky pětky. Dnes je mu osmnáct, je společenský, zábavný, ale nezvládá jakýkoli požadavek na nějaký úkol, má nedokončený první ročník učňovského oboru, nedokáže se podřídit autoritě a ve všem cítí útok na svoji osobu. Léčbu odmítá s tím, že není blázen, že on je on a jen ostatní ho nechápou. Pro mne je to noční můra - syn, který má vysoké IQ, pokračovatel rodu a možná skončí jako zfetovaný bezdomovec někde pod mostem.“

Příběh Jirky není ojedinělý. „Děti“, u nichž nebylo nikdy správně diagnostikováno ADHD, můžete najít nejen na pracovních úřadech, ale i v protidrogových léčebnách nebo ve věznicích. Mnohem častěji se dostávají na šikmou plochu, častěji trpí depresemi a pocitem vyřazenosti ze společnosti. „Tohle chování ovšem není projevem ADHD, je jeho důsledkem,“ říká Petr Hoffmann ze sdružení Campamento 99, který se při své práci s takto postiženými dětmi často setkává. „Lhaní, stavění se do opozice vůči autoritám, krádeže, stavy úzkosti vyplývají z jejich nepřizpůsobivosti. Když nebudete mít žádné přátele a všechno, co uděláte, bude považováno za špatné, taky z toho začnete mít deprese, svět vám bude připadat nespravedlivý a budete se bouřit. I proto je velmi důležité ADHD včas rozpoznat a léčit.“ Je asi na čase říct si, co vlastně ono ADHD je. Je to porucha pozornosti spojená s hyperaktivitou, někteří z vás ji možná znají ještě pod zastaralým názvem LMD - lehká mozková dysfunkce.

Za její příčinu se považuje nerovnováha některých nervových mediátorů v mozku, to jest látek přenášejících impulzy mezi nervovými buňkami. Přeloženo do češtiny: mozek hyperaktivního dítěte reaguje na podněty jinak než mozek dítěte zdravého. Navíc některá mozková centra bývají menší a děti s ADHD je i jinak zapojují. Přesné důvody, proč porucha vznikne, nejsou dosud známy, ale... Lékaři přepokládají, že vaše dítě může ADHD získat dvěma způsoby - buď závažnými problémy v těhotenství a při porodu, které vedou k omezení přísunu kyslíku k plodu, anebo od vás. Tahle duševní choroba je totiž silně dědičná. Téměř polovině rodičů s ADHD se narodí dítě se stejnou poruchou. Takže než začnete na svého drobečka zase křičet, možná se nejprve podívejte do zrcadla. Ale nezoufejte, nejste v tom sám. Z posledních odhadů vyplývá, že jen v České republice ADHD trpí asi 20 tisíc dětí, ovšem pouze zlomek z nich se dostane k lékaři.

Ostatní rodiny nemoc svých dětí přecházejí s tím, že jejich potomek je „jen“ živý, neposlušný, hloupý... Přiznejme si ovšem, že někdy tomu tak skutečně je. „To, že dítě jenom zlobí a neposlouchá, ještě neznamená, že je hyperaktivní. Musí se u něj projevovat i jiné příznaky nemoci, jako je netrpělivost, malá vytrvalost, unáhlené impulzivní reagování nebo poruchy pozornosti,“ vysvětluje dětský psychiatr Michal Goetz z FN v Motole. U některých dětí poznáte ADHD už v raném dětství - lítají, nezastaví se, „zasekávají se“, „naschvál“ dělají věci jinak, než jak jim řeknete, chvíli nevydrží v klidu, často si samy pro sebe hovoří, jednají dřív, než myslí, někdy jsou i agresivní vůči kamarádům na pískovišti. U jiných je nemoc patrná až se vstupem do školy. Právě škola je totiž takovým prubířským kamenem schopnosti soustředit se, vydržet v klidu a „zapadnout“ do kolektivu.

To, že váš potomek tohle vůbec nezvládá, se obvykle dozvíte v průběhu prvních dvou tříd, někteří z rodičů dokonce už na první třídní schůzce. A to je asi přesně ten okamžik, kdy je dobré ratolest vzít a odvést k dětskému psychiatrovi nebo psychologovi, a pokud jste tak dosud neučinili, začít situaci co nejdříve řešit. Asi jen málokterý učitel si oblíbí žáka, který mu narušuje vyučování. Pokud narazíte na rozumného pedagoga orientujícího se v duševních onemocněních, máte částečně vyhráno, pokud ne, věřte tomu, že nejen vy, ale i váš potomek si školní docházku patřičně „užije“. Hodně těchto dětí absolvuje kolečko po různých základních školách, některé z nich skončí nakonec i ve zvláštní. „Přitom inteligence těchto dětí nemusí být nijak snížená. I proto je lépe vyhodnotit ADHD ještě před nástupem do školy, a ne až v době, kdy konflikt mezi rodinou a školou vznikne,“ domnívá se psychiatr.

Metod, jak takto postiženým dětem pomoci, je nabízena celá řada, od farmakoterapie přes psychoterapii až po metody alternativní, a ne zcela ověřené, jako je třeba EEG biofeedback. Postatné je ale uvědomit si, že ADHD je psychiatrická diagnóza, poslední slovo by tak měl mít dětský psychiatr. Ten podle závažnosti stavu a na základě konzultace s rodiči navrhne, jak situaci řešit, někdy předepíše dítěti léky. Ty jsou ale jenom jednou z forem z celého dlouhodobého působení. Prostě neznamená to, dát dítěti prášek a očekávat, že všechno bude najednou zalité sluncem. Nebude. To nejdůležitější, s čím se totiž musíte už na počátku smířit, je skutečnost, že vaše dítě je jiné a že se mu budete muset maximálně věnovat. Léky a ostatní metody ho totiž „pouze“ přiblíží k normálu. To ví i doktorka Siváková, která se kvůli svým dvěma dětem s ADHD stala před patnácti lety dobrovolně ženou v domácnosti.

„Jako nemluvně byl Honzík až nepřirozeně hodné dítě, v roce a čtvrt ale dostal alergické astma a asi čtvrt roku potom začal být velice neklidný. Ve dvou letech už byl schopný vyskočit na židli a vzápětí šíleným tempem přeběhnout kuchyňskou linku. Shazoval věci ze stolů, v minutě vyházel složené prádlo ze skříní. Jako lékařka jsem věděla, že na hyperaktivitu existují léky, ale protože měl astma, bála jsem se, že by se mu po nich mohlo ještě zhoršit. Tehdy jsem se náhodou dozvěděla o doktorce Prekopové a její metodě pevným objetím. Jde o to, že dítě při záchvatu chytnete tak, aby se nemohlo hnout, a necháte ho vyzuřit v náručí. Nemělo by při tom mít ale pocit násilí. Brala jsem si ho vždycky na ruku, nohou jsem mu držela nohy, rukou ruce. Přitom ho máte hladit, dávat mu najevo, že ho máte rádi, a nechat ho vykřičet ten problém. A takhle ho držíte třeba dvacet minut.

Honza se po tom většinou rozplakal, ale tak uvolněně, a pak byl v pohodě tak na tři čtyři hodiny. Dělala jsem to vždycky, když začal zuřit nebo běhat jako neřízená střela, ze začátku tedy i několikrát denně. Postupem času to bylo potřeba čím dál tím míň a zkracovala se i doba, po kterou jsem ho musela držet. Nakonec stačilo tuhle metodu praktikovat tak jednou týdně. V současné době je v sedmé třídě a jediné, co mu z hyperaktivity zbylo, je soustavné pohupování se na židli. To Jitka, naše druhé dítě, je na tom úplně jinak. Není hyperaktivní, ale z ADHD má těžkou poruchu soustředění. Možná i proto u ní pevné objetí nefungovalo a na doporučení dětského psychiatra nakonec ve třetí třídě musela začít brát Ritalin. Může pouze půlku denně, protože při větších dávkách se u ní začne projevovat bolest hlavy a někdy i zvracení.

Pozitivní změny ale na ní byly vidět téměř okamžitě. Začala dávat ve škole mnohem větší pozor a něco si z ní i odnesla. Musím se s ní samozřejmě pořád učit a vytrvale nad ní stát, je to ale mnohem pohodovější. Prášek jí dávám každé ráno a podle učitelky jeho účinek vydrží tak do 11 hodin, pak už začne být trochu nepozorná a odmlouvá. Někdy se i zasekne a prohlásí třeba, že tenhle příklad počítat nebude. Faktem je, že máme obrovské štěstí na učitelku, která problém chápe a s Jitkou si v takovýhle chvílích dokáže poradit a dohlédnout na to, aby zadaný úkol dokončila. Mám jen teď trochu strach z druhého stupně, kde se pedagogové střídají. Na druhou stranu se negativní projevy ADHD vývojem mozku zmírňují. U někoho víc, u někoho méně, něco se neupraví vůbec. Necháme se překvapit. Jinak samozřejmě dohlížím i na to, aby oba chodili na kroužky a sportovat. Pro tyhle děti je dobré najít něco, v čem vynikají, co jim jde a co je pak zákonitě baví. Získávají tím své ztracené sebevědomí a podle mne se díky tomu naučily i lépe chovat v kolektivu.“

Stejný názor na důležitost mimoškolních aktivit má i ředitelka Speciální základní školy pro žáky se specifickými vývojovými poruchami chování. Helena Hainová. „Děti s ADHD potřebují ve volném čase hodně odpočívat. Nemyslím tím lehnout si doma na gauč, ale relaxovat u aktivit, při nichž zažívají pocity úspěchu. Především proto se snažíme odbývat většinu učení ve škole,“ vysvětluje energická blondýnka pracující především s dětmi, které vyhodili už z několika škol jako absolutně nezvladatelné. „Nejzávažnější problém takto postižených dětí je v jejich kontaktu s vrstevníky. Útočí na ně nebo si je naopak získávají podbízivým způsobem. S mladšími i staršími sourozenci většinou ovšem vycházejí vcelku dobře, a tak rodiče mnohdy ani netuší, co mají doma. Pro bezproblémové začlenění takových dětí do společnosti je ale velice důležitá jednotná cesta rodiny i školy, a proto pořádáme pro rodiče s dětmi i společné víkendy, na kterých poznají, jak se jejich potomek v kolektivu skutečně chová.

Doma pak na něj mohou vhodně výchovně působit. Přičemž za vhodné působení určitě nepovažuji příklad: učitelka mi řekla ve škole, že tam někoho biješ, tak za trest se nebudeš dívat na televizi. To není správná cesta, jde o to, vysvětlit dítěti, že existují i jiné způsoby, jak se dají neshody řešit.“ Jak už bylo řečeno, do zlíchovské speciální školy chodí především děti, které kvůli jejich chování nikde jinde nechtějí. Přesto se zde setkávají s názorem, že jejich škola není potřebná, a navíc děti izoluje. „Jenže ony se s tou izolací velmi silně setkávají už na normálních školách. V kolektivech působí velmi negativně a jsou z nich vyřazovány. Nesmí jezdit na školy v přírodě, na hory... Neustále je jim předhazováno, jak jsou nepřizpůsobivé. My tohle právě rušíme. Bereme je do kin, divadel, na výlety, a navíc jim ještě dokážeme odborně pomoci,“ brání se tomuto nařčení doktorka Hainová.

Co se týče osnov a náročnosti, je to škola jako každá jiná, žáci z ní tak běžně odcházejí i na střední školy, na rozdíl od klasických základních škol zde ale mají ve třídách dva učitele na maximálně čtrnáct žáků, patnáctiminutové přestávky, svého psychologa, speciální pedagogy na poruchy učení, každoměsíční třídní schůzky a předmět sociální dovednosti, kde se žáci třeba i za pomoci scének učí, jak se chovat v MHD nebo ke slabším. „Nejde ale o žádnou školu hrou,“ upozorňuje ředitelka, „děti s ADHD nemohou mít moc velkou svobodu, potřebují pravidla a režim, jasné meze a hranice. Jak na půdě školy, tak na půdě rodiny. Pokud je mají jasně stanovené, naučí se v nich pohybovat, pokud ne, jsou velmi nejisté. Úplně špatně je třeba dítěti za něco vynadat a pak se mu jít za chvíli omluvit, že jste to tak vůbec nemysleli.

I proto s rodiči dopodrobna rozebíráme chování jejich potomků a ukazujeme jim, jak s nimi vhodně komunikovat.“ Důraz na komunikaci klade i zástupkyně ředitelky doktorka Michalová. „Jednou z nejdůležitějších věcí při léčbě ADHD je dokázat dítě přijmout takové, jaké je, dokázat mu, že ho milujete, třeba tím, že ho pohladíte. Chápu, že někdy je to velmi složité, ono když je člověk utahaný a ještě navíc má srovnání s rodiči, jejichž děti jsou úplně pohodové, začne hledat na svém potomkovi jen samé nedostatky. Přesto je dobré naučit se dívat na dítě i z té lepší stránky. Takže nejenom trestat, křičet, omezovat, upozorňovat, že teď se chová špatně - a věřte mi, že tohle dělá plno rodičů hyperaktivních dětí -, ale dokázat v tom „příšerném“ chování vychytat ty chvíle, kdy je v klidu, a za to ho pochválit. Ono se vám za to odvděčí.“

A něco navíc

Co vám možná neřekli
>> ADHD je jednou z nejběžnějších poruch v dětství a dospívání.
>> Předpokládá se, že postihuje 3 až 7 % dětí ve školním věku.
>> U chlapců je výskyt ADHD až třikrát pravděpodobnější než u dívek.
>> ADHD je silně dědičná. Pokud se vyskytne u jednoho dítěte, existuje 30 až 40% pravděpodobnost, že se porucha objeví i u sourozence.
>> Asi u 60 % dětí přetrvávají příznaky poruchy do dospělosti.
>> ADHD se může projevovat s různou mírou intenzity.
>> Nezpůsobují ho sociální faktory jako špatná výchova, výživa nebo životní styl, ačkoli mohou některé příznaky zhoršovat.
>> Stanovit diagnózu ADHD mohou pouze dětští psychiatři.
>> Není-li ADHD diagnostikována, může mít velmi vážné důsledky.
>> 40 % dětí s ADHD bývá vyloučeno ze školy.
>> 60 % jich má velmi málo nebo žádné přátele.
>> 80 % z těchto dětí má v dospělosti nižší posty v zaměstnání.
>> 50 % se chová antisociálně.

(Petra Steinová, Redhot)




Žádné komentáře
 
Stránky byly založeny18.7.2008