Máte také dítě s ADHD, ADD,LMD ?

Stránky věnované lehkým mozkovým dysfunkcím, poruchám pozornosti, poruchám pozornosti provázené hyperaktivitou

Zajímavé články (LMD, ADD, ADHD)

Hyperaktivní děti

Informace pro rodiče

Hyperaktivita, tj. nadměrná čilost, čipernost, neposednost a neklid dětí, bývá jedním z hlavních příznaků širšího souboru obtíží a poruch některých psychických funkcí včetně jejich koordinace. Zatímco čilost a nebo čipernost je většinou sama o sobě poměrně dobře ovladatelná, neklid je zpravidla dítětem zvladatelný pouze momentálně pod silným tlakem z okolí (např. pod vlivem strachu z následného trestu).

 

Hyperaktivita jako jeden z příznaků syndromu lehkých mozkových dysfunkcí

V převážné většině případů se hyperaktivita projevuje jako dílčí součást celého souboru příznaků zvaného syndrom lehkých mozkových dysfunkcí (LMD). Z výchovné, učitelské i rodičovské praxe je koneckonců známo, že v naprosté většině případů se jednotlivé příznaky objevují u těchto dětí kumulovaně a ve spojeních; jen zcela výjimečně není neklidné dítě též impulzívní a obtížně se soustřeďující. Nelze však zcela vyloučit ojedinělé případy, kdy se jednotlivé příznaky tohoto syndromu (nejen hyperaktivita) přece jen za určitých okolností mohou vyskytovat samostatně jako izolovaný jev nebo ve spojení s jinými komponenty.

 

Chování hyperaktivních dětí

Hyperaktivní, nápadně neklidné dítě, se vyznačuje ve srovnání s ostatními dětmi slabší nervovou soustavou. Jeho nervové buňky, mozková centra, ale i svalové skupiny se rychleji unaví a vyžadují odpočinek. To je hlavní příčinou často pozorovaného nepřiměřeně rychlého střídání činností dítěte, jež má za cí1 zapojení dalších mozkových center a svalových skupin místo těch, které již ovládla únava. Proto dítě dlouho nevydrží u jednoho druhu pracovní činnosti, ale ani hry, střídá aktivity rychle za sebou a bývá brzy unaveno.

 

Postup při výchově hyperaktivních dětí

Dítěti je nutno dopřát nezbytné uvolnění, tj. umožnit mu hru a pohyb podle jeho vlastních potřeb, a v zájmu "zklidnění" je neomezovat násilnými zásahy. Dítěti bychom měli umožnit (zvláště při domácí přípravě na vyučování) měnit polohu podle jeho spontánního přání - dítě by mělo mít možnost podle potřeby sedět, ale též pracovat a hrát si vkleče, vestoje či v pohybu. Zabránit bychom mu měli jen v eventuálních destruktivně orientovaných činnostech, např. ve svévolném nadměrném špinění sama sebe či okolí nebo ničení věcí, a měli bychom se naučit odlišit jeho potřebu od rozmarů.

Ve školním prostředí bychom měli podle konkrétních možností třídy a školy usilovat o to, aby hyperaktivní dítě sedělo v lavici nebo u stolku samo.

 

Další příznaky syndromu LMD

Kromě již zmíněné hyperaktivity a neklidu sem patří nesoustředěnost, obtížná koncentrace pozornosti, impulzívnost, tj. spontánnost a překotnost reakcí dítěte, výrazné nerovnoměrnosti vývoje jednotlivých duševních funkcí, jež mohou způsobovat další potíže v učení, výrazné a nápadné výkyvy nálad, ale i psychické zdatnosti a výkonnosti, tělesná neobratnost, poruchy řeči a poruchy vnímání.

Z uvedených charakteristik vyplývá, že dítě, u kterého se naplno projevuje úplný komplex syndromu LMD, bývá neobyčejně neklidné, roztěkané, nesoustředěné, nápadně rychle se unaví jednou činností, projevuje náhlé impulzívní reakce, bývá též méně obratné až výrazně neobratné, vykazuje poruchy řeči, mluví těžkopádně a mívá potíže s výslovností složitějších a delších slov. Většinou mívá též nápadně neúhledné písmo, potíže má i v kreslení a vykazuje výrazné obtíže ve čtení.

Nabízí se samozřejmě otázka, co je měřítkem výskytu uvedených poruch - v první fázi jde samozřejmě vždy o společenskou normu, v praxi tedy především o normu školního prostředí. Dítě, jehož chování v uvedených dimenzích zřetelně či výrazně vybočuje z obvyklé společenské konvence (tj. např. výrazně se odlišuje mírou neklidu a nesoustředění od dalších dětí ve třídě), by mělo být po vzájemné dohodě rodičů a školy svěřeno péči odborníků, nejspíše psychologů v pedagogicko-psychologických poradnách.
Pokud jde o míru výskytu komplexní podoby těchto poruch, tj. syndromu LMD, hovoří se obvykle o cca 3 - 4 procentech dětské populace jako o velmi mírném odhadu. V rámci této populace se syndrom vyskytuje častěji u chlapců než u dívek.

 

Příčina poruch (dysfunkcí)

Příčina těchto dysfunkcí spočívá především v nervovém systému dítěte. Jde o drobná poškození, event. o zvláštnosti v utváření mozkové tkáně, k nimž došlo většinou v raných vývojových fázích, tj. nejčastěji ještě před narozením dítěte, někdy též při porodu, vzácněji i po narození. Jde tedy o příčinu, která má zdroj v organizmu dítěte, nikoli v jeho výchově, rodinném či školním prostředí. Inteligence dítěte sama o sobě nebývá touto poruchou postižena, avšak další související obtíže duševní výkonnost většinou poněkud snižují. Je však důležité si uvědomit, že výchova může další vývoj dítěte velmi významně ovlivnit. Uplatňování správných výchovných zásad může podstatně snížit potíže těchto dětí, zatímco nevhodná výchova může naopak tyto potíže prohloubit a zvýraznit.

 

Hlavní výchovné zásady

Ze strany rodiny a školy lze u dětí s lehčími mozkovými poruchami uplatnit tyto zásady:

  1. Vůči dítěti vystupujeme s laskavostí a (zvláště v případě rodičů) láskou, spojenou s klidem, optimizmem a velkou trpělivostí. Uplatňováním těchto zásad přispěje k poměrně rychlému zlepšování zdravotního stavu dítěte.
  2. Posilujeme sebevědomí dítěte, především tím, že oceníme každý jeho úspěch, ale i každou projevenou snahu. Snažíme se dítěti vycházet vstříc vytvořením vhodných podmínek k tornu, abychom mohli pochvalu a ocenění co nejčastěji projevit. Snažíme se však také zabránit tomu, aby se dítě něčemu naučilo zcela špatně a muselo být potrestáno. Zabráněním neúspěchu předcházíme vzniku a rozvoji pocitu méněcennosti.
  3. Vedení dítěte k práci by se mělo odehrávat spíše formou naší aktivní spoluúčasti na společné činnosti (práci i hře) než formou zadávání úkolů. Při práci dítě vedeme, povzbuzujeme a uklidňujeme slovně i občasným přátelským dotykem. Snažíme se předejít chybám a nevhodnému chování.
  4. Aktivitu dítěte založíme na jeho spontánnosti a zájmu. Práci i hraní dělíme na poměrně krátké intervaly (cca po 10- 15 minutách) a tyto úseky činnosti prokládáme dostatečným odpočinkem.
  5. Dítěti umožníme dostatek spontánní hry a pohybu vůbec. Řešením většinou nejsou činnosti prováděné v rámci sportovních kroužků a tělovýchovných sdružení, neboť řízená pohybová činnost těmto dětem radost a uvolnění nepřináší. Mělo by jít o volnou a spontánní hru, samozřejmě pod nenápadným dohledem.
  6. Všestrannou podporu by dítě mělo nacházet především v rodině, a to u všech jejích členů, nikoliv jen u některých z nich. Rodinná atmosféra by měla být prostoupena duchem podpory dítěte a spolupráce s ním při hře i plnění povinností. Problémem zpravidla nebývá nedostatek ochoty či vstřícnosti dítěte. Především my sami musíme dbát na posilování přesvědčení dítěte o jeho postavení jako rovnoprávného člena rodiny.
  7. Snažíme se předcházet nedorozuměním v komunikaci mezi rodinou a školou a co nejvíce podněcovat jejich vzájemnou spolupráci. Je třeba přitom zvláště ze začátku počítat s poněkud nižší samostatností dítěte a s nutností je vést a podpořit jak při upevňování jeho rodinného postavení, tak ve vztahu ke škole a zvláště k jejím představitelům, učitelům.
  8. Dobrý celkový zdravotní stav dítěte je základní výchozí podmínkou pro zlepšení jeho obtíží. Je proto zřejmé, že usilujeme o velmi úzkou spolupráci s lékařem, který by měl být o stavu dítěte a jeho vývoji podrobně informován. Jde nejenom o předepisování pravidelně užívaných léků vyrovnávajících nerovnoměrnosti nervové aktivity, ale také o zapojení lékaře do výchovy a celkového vztahu k dítěti.
  9. Sledujeme podrobně a pravidelně vývoj dítěte, jeho úspěchy, ale především jeho reakce na neúspěchy. Na nepříznivě prožívané neúspěchy (zvláště ve škole) podle situace aktuálně reagujeme oceněním i malých úspěchů doma či připomenutím pozitivních vlastností dítěte. Neponechávejme dítě prožívat jeho neúspěchy o samotě, šetrně je s ním probírejme a vytvářejme včas jejich hodnotné protiklady. Nevzdávejme se ani tehdy, jsou-li obtíže dítěte velmi výrazné. Odborná pracoviště disponují velmi rozvinutými prostředky nápravy - je však třeba je navštívit včas, nejlépe ještě v předškolním věku dítěte.
  10. Zvažujeme včas střízlivě a věcně nejvhodnější perspektivu dítěte z hlediska studií či jiné přípravy na povolání. Pro většinu dětí s příznaky hyperaktivity či syndromem LMD nebývá problémem absolvování střední, dokonce ani vysoké školy. Jejích intelektová kapacita je srovnatelná se zbývající částí dětské populace, jde však především o překonání již zmíněných mimointelektových problémů.

Celkově lze však v této souvislosti konstatovat, že hyperaktivní děti a děti s LMD bývají úspěšnější spíše v praktickém povolání. Rovněž jejich spokojenost a míra seberealizace v něm bývá vyšší.

STÁTNÍ ZDRAVOTNÍ ÚSTAV

Zdroj  http://www.stripky.cz/

Žádné komentáře
 
Stránky byly založeny18.7.2008