Máte také dítě s ADHD, ADD,LMD ?

Stránky věnované lehkým mozkovým dysfunkcím, poruchám pozornosti, poruchám pozornosti provázené hyperaktivitou

Zajímavé články (LMD, ADD, ADHD)

Máte neklidné dítě?

Správný přístup

Ať už jsou děti „hyperaktivní“, „obtížně zvladatelné“ nebo prostě jen „živé“, jedna věc je jistá – není snadné takové děti vést a učit je žít společně se zbytkem světa bez porušování pravidel.

Jak toho dosáhneme bez použití trestů, výhrůžek, pohlavků a léků? A jak postupovat, abychom u nich přitom neudusili chuť k vlastní iniciativě, tvořivost a nadšení, jimiž se často vyznačují?

 

Používat „jemná“ slova a výtky

„Napomínej děti jemnými slovy a výtkami, které budou moci ochotně přijmout.“ Toto napsal Gaon di Vilna, slavný židovský učenec 18. století. Ono se to snadno řekne, ale…

 

 „Vracíme se s manželem z práce po úmorném dni. Jakmile otočíme klíčem v zámku, slyšíme, že jsou zase v sobě. Nedokážeme si pomoci, automaticky si řekneme:

,Už je to tu zase! Copak je možné, že jsou tak rvaví? Proč se musejí pořád hádat; a zrovna když u toho jsme my? Jako by nám to dělali naschvál. V jednom kuse jeden druhého popichuje.‘

 

Nakonec vybuchneme.

,Tak necháte už toho?!‘ křičíme oba dva.

,Jako obvykle! Lukáši! Takový velký a nestydíš se bít mladšího bratra? Oba dva okamžitě do pokoje a do zítřka jste bez televize!‘

,Ale jak to! Za to může on!‘

,Nakonec všechno schytám já, že? To ty máš svého mazánka…‘

,Řekli jsme vám – do pokoje!‘ zakřičíme znovu a oba cítíme, že jsme zralí na infarkt.“

 

Zkusme se na věc podívat z obrácené perspektivy. Proč se rozčilujeme? I když se to může zdát paradoxní, podle odborníků nás nevyvádí z míry sama skutečnost, ale náš výklad skutečnosti. Podívejme se na tutéž scénu jinýma očima.

 

Po příchodu domů zjistíme, že se děti perou. Křičí, hádají se a postrkují. Sledujeme je, dáváme pozor na to, aby si neublížily, ale nezasáhneme. Necháme je, ať si to vyříkají. Ale když dá Lukáš Filipovi ránu pěstí a mladší bratr se rozpláče, přerušíme je slovy: „Tak dost!“ proti nimž nelze nic namítnout.

 

Na začátku jsou shodné situace, ale liší se způsob, jak k nim přistupujeme.

 

l           V prvním případě jsme unavení a dráždí nás, že se děti perou. Chtěli bychom si odpočinout a obviníme je: „Jako obvykle!“ Tím vyvoláme protesty a výčitky.

l           V druhém případě děti necháme, aby se víceméně vážně hádaly, a staráme se jen o to, aby si neublížily. Když zjistíme, že jde do tuhého, zasáhneme bez zlosti, ale autoritativně.

 

Jak jsme viděli, na základě naší nálady a výkladu situace se mění naše reakce – můžeme jednat autoritativně, nebo vymáhat svou vůli; projevit nestrannost, nebo vyslovit obvinění.

Na našem postoji záleží také to, zda a do jaké míry nás děti poslechnou. Když se cítí nespravedlivě souzeny a vnímají v našich slovech zlobu, odpor a nedůtklivost, vzbouří se.

Jednat bez nevole

Velmi těžko snášíme pocit, že nás dítě chce rozčílit schválně.

„To mi dělá naschvál!“ řekneme si a snažíme se v sobě zadržet výbušnou směs nevole a vzteku, která se z nás dere ven a hrozí, že kvůli ní vybuchneme jako sopka.

Pomyšlení, že si z nás utahuje človíček o tolik menší než my, je pro nás více než nesnesitelné, a tak vyhrkneme:

„Už je to tu zase. Ty mi to snad děláš naschvál!“

 

Co tím dítěti sdělujeme?

 

·        Připouštíme své dosavadní prohry: „Už je to tu zase.“

·        Tváříme se uraženě: „Tobě nikdy nic není vhod.“

·        Zobecňujeme: „Nikdy.“

·        Stavíme se do pozice oběti: „Ty mi to snad děláš naschvál!“

 

Děti ve skutečnosti nemají sebemenší úmysl nás provokovat, jednají na základě svých zásadních potřeb, které my dospělí často nevnímáme, protože jsme zapomněli, co jsme jako malí cítili.

Všichni víme, že děti se nedovedou bránit svým pohnutkám. Když mají hlad, nedokážou odložit uspokojení svých potřeb. Když jsou unavené, nevládnou rezervami sil jako dospělí, a musí si odpočinout hned. Když žárlí, jsou smutné, zlobí se, mají strach, trápí je úzkost, zklamání nebo se jen obyčejně nudí, nedokážou své city skrýt.

 

Proto je důležité vycházet z přesvědčení, že není nic špatného na tom, když dítě hájí své zájmy. Je přece ve věku objevování, chce si všechno vyzkoušet, prozkoumat, osahat, ochutnat, zažít na vlastní kůži. Spíš by bylo na pováženou, kdyby se na tisíce podnětů kolem sebe tvářilo netečně a apaticky.

Budeme-li na jeho divočejší sklony hledět v tomto světle, snáze je pochopíme a dokážeme je dokonce ocenit. Jeho ubíjející otázky a požadavky jsou pouhou hladinou nekonečného oceánu přání, která chová. Nedělá to „schválně, aby nás dopálilo“. Jen se musí naučit, že je třeba respektovat určitá pravidla.

 

Jakmile se dokážeme zbavit dojmu, že nás děti chtějí svým chováním dopálit, rázem budeme tolerantnější a chápavější. Prostě jen nedávají pozor, jsou nemotorné, chodí jako slon v porcelánu… ale nemají v úmyslu provokovat.

Jen potřebují čas, aby se naučily žít se svými nechutěmi a odporem k různým věcem. Hlavně nám to však nedělají schválně!

 

Není nic špatného na tom, že chceme, aby byl v pokoji pořádek, aby k nám děti cítily respekt, aby se mezi sebou nehádaly a neříkaly u stolu: „Fuj, to je hnus.“

Je však chybou vyžadovat, aby to pro děti bylo samozřejmostí, dokonale zvládnutým návykem, z něhož nikdy nevybočí. Aby to prostě byly modly, a ne namáhavá vítězství, která vyžadují čas, pokusy a omyly, bez nichž se děti nemohou den za dnem zdokonalovat.

 

Ve skutečnosti to není snadné. Prostě nějak tíhneme k přesvědčení, že dítě je „tvrdohlavé“, „nevychované“ nebo „líné“, protože je takové a my s tím nic nenaděláme.

Zklamaně a podrážděně na ně hledíme brýlemi „předsudku“ a náš vztah se stává napjatější a konfliktnější.

Jak se tohoto předsudku, který otravuje náš vztah, můžeme zbavit?

Tajemství je zdánlivě jednoduché – snažme se popisovat chování dítěte, aniž bychom ho činili součástí jeho povahy.

 

Zde je několik příkladů:

Namísto:

„Nebuď tak nepořádný/nepořádná.“

„Jsi lenoch.“

„Proč musíš všechno nechat spadnout?“

Zkusme:

„Nemám rád/a, když necháváš věci po celém bytě.“

„Moc mě rozzlobí, když ti musím několikrát opakovat, abys sklidil/a ze stolu.“

„Když bereš džbánek, drž ho oběma rukama a dívej se na cestu.“

 

Díky tomuto pohledu mnohem snáze zachováme klid, budeme se soustředit na nápravu chování a vyhneme se mnoha konfliktům.

 

Projevovat bezpodmínečnou lásku

Psychologové to nazývají „proroctvím, které se samo vyplní“. Když se vyzbrojíme na očekávaný boj, určitě k němu dojde.

Nové paní na hlídání ze všeho nejdříve vylíčíme katastrofický scénář. Od prvního dne ve škole se snažíme varovat učitele před vším, co naše dítě může tropit.

Jakmile dítě dostane nálepku, bude každý čin zasazen do „kontextu“, který jsme jim poskytli.

Zkusme na to jít obráceně. Místo zdůrazňování negativních stránek se snažme všem, učitelkám, sobě i dítěti, předávat jistotu, že se naše dítě umí chovat dobře.

Aby se nám to povedlo, je důležité pracovat na sobě, osvobodit se od myšlenkových schémat, rutinních reakcí, dokázat se na dítě podívat novýma očima, nevyslovovat závěry předem a znovu najít to, co slavný psycholog Carl Rogers nazývá „pohledem bezpodmínečné lásky“.

 

Ukázky z knihy Máte neklidné dítě?, Portál

 

http://obchod.portal.cz/produkt/mate-neklidne-dite/

ČLánek je zveřejněn se souhlasem nakladatelství Portál

 

Žádné komentáře
 
Stránky byly založeny18.7.2008