Máte také dítě s ADHD, ADD,LMD ?

Stránky věnované lehkým mozkovým dysfunkcím, poruchám pozornosti, poruchám pozornosti provázené hyperaktivitou

Zajímavé články (LMD, ADD, ADHD)

Za poruchy učení dítě nemůže

Strašáci pro školní děti a jejich rodiče? Dyslexie, dysgrafie, dyskalkulie, dysortografie. Souhrnně se jim říká poruchy učení a mohou za to, že inteligentní, zvídavé dítě ve škole neprospívá nikoli z lenosti či lajdáctví. Laicky řečeno prostě i proto, že nemá dozrálý mozek.

Jako Marťan. Přesně tak se podle psychologa Jiřího Tyla z Biofeedback institutu cítí ve škole dítě s poruchou učení. Absolutně nechápe, co a proč dělá špatně, když se tolik snaží. Proč se mu spolužáci smějí, paní učitelka ho řadí mezi méně chápavé a rodiče se rozčilují, po kom to dítě je.
Číst, spát a počítat se přece odjakživa naučil každý blbec! PhDr. Tyl má jasno: „Dítě s dyslexií nemá ve škole co dělat. Je velká chyba především zdravotnictví a předškolního poradenství, že disponované děti donutí jít do školy, aby tam ne vlastní vinou selhaly. Je to hrubě neetické chování dospělých k dětem.“ Dnes osmadvacetiletý Martin z Kutné Hory k smrti nerad četl. Tři soudružky učitelky si ho postupně zaškatulkovaly jako lenocha, který se nesnaží. Nižší inteligencí to rozhodně nebylo – to jeho rodičům potvrdilo bravurně zvládnuté přijímací řízení do matematické třídy. Když do ní nastoupil, učitelka češtiny ho poslala do pedagogicko-psychologické poradny. Diagnóza: dyslexie. Bylo mu jedenáct a nebyl ochotný číst ani bubliny ve Čtyřlístku. „Neřekla bych, že by to jeho dřívější učitelky nepoznaly,“ soudí speciální pedagožka z pedagogicko-psychologické poradny pro Prahu 2 PaedDr. Daniela Švancarová. „Před patnácti dvaceti lety už se o dyslexii vědělo celkem dost. Prostě si ho zařadily jako méně bystrého. Často k tomu přispívají i rodiče, kteří děti omlouvají, že z toho vyroste. Dnes se podobný příklad spíš stane u dyskalkulie, která je poměrně vzácná. Tím, jak je výjimečná, se může stát, že se nepodchytí.“

Dyslektik ve školce?
Aby bylo dítě podobných pocitů neúspěchu ušetřeno, nemělo by podle doktora Tyla nastoupit do školy, aniž by byla porucha učení diagnostikována a zaléčena: „V roce 1997 byl identifikován gen, který přenáší dyslexii. Je také statistická asociace mezi poškozením při porodu. To znamená, že dyslexie je založena nejpozději po narození – tedy dávno před tím, než se dítě učí číst. „Běžná praxe vypadá jinak. Učitelka na třídní schůzce v pololetí druhé třídy oznámí, že „to vypadá, že ve třídě bude zřejmě pár dyslektiků“. Na námitku o poněkud pozdním podezření se podiví: „Jak byste to chtěli zjistit dřív, než se děti pořádně naučí číst?“ Doktor Tyl doporučuje vyšetření na EEG. Na jeho záznamu se případné poruchy projeví a může se začít s cílenou terapií. Přibližně šedesát psychologů a speciálních pedagogů nabízí tzv. metodu EEG Biofeedback. Metodu nehradí zdravotní pojišťovny, ale na specifické poruchy učení je poměrně účinná.
Jak mohou příznaky některé z poruch učení rozeznat rodiče? Třeba tak, že předškolák vůbec nejeví zájem o písmenka a číslice. Také výrazné logopedické potíže zpravidla svědčí o nezralosti mozku. Rodiče by se měli poradit s dětským lékařem nebo učitelkami ve školce, které mají zkušenosti a srovnání s ostatními dětmi. Doktorka Švancarová radí přijít pro jistotu do pedagogicko-psychologické poradny. „Dítě nemusí mít žádné doporučení, stačí zatelefonovat a objednat se. Nejlépe do spádové poradny – obvodní nebo krajské. Pokud se porucha prokáže, jde o to, aby bylo jasné, jedná-li se o poruchu a o jakou. Zjistíme oslabení různých schopností. A tato oslabení často způsobují rozvoj té které specifické vývojové poruchy učení. Jde nám o to, aby schopnosti, které dítě pro své vzdělávání potřebuje, byly co nejrovnoměrněji rozvinuté. Nezralé dítě má ve svých schopnostech velké výkyvy. Zrovna tak budoucí dyslektik. V něčem mohou být ty děti dobré, v něčem zcela selhávají. Samozřejmě, mělo-li dítě už odklad, po opakovaném vyšetření má podezření větší oprávněnost. Je nebezpečí, že některou poruchou trpí.“
Vyšetření rovněž odpoví na otázku, je-li dítě na školu zralé. Některé by mohlo nastoupit do školy v pěti letech, jiné je ještě v sedmi nezralé. Jestliže poradna navrhne odklad a rodiče nesouhlasí, nikdo je nemůže nutit. Ale poradna rodiče upozorní, že dítě bude mít pravděpodobně minimálně půl roku až rok problémy se získáváním znalostí a je potřeba to řešit už teď – aby se minimalizovala selhávání. „V poradnách jsou speciální pedagogové, kteří rodičům poradí, co konkrétně a jak trénovat,“ říká doktorka Švancarová. Například budoucí prvňák musí mít rozvinutou schopnost pravolevé orientace. Jde o to, aby uměl rozlišit tvary, které jsou zrcadlové a které jsou stejnosměrné. Dyslektici mají často s pravolevou orientací problémy – nepoznají, které obrázky jsou „obráceně“. Neznamená to, že si všechny děti musí být jisté, kde mají pravou a kde levou ruku. To se může vyvíjet ještě třeba do osmi let. Ale rozpoznat zrcadlové tvary by měly. Spousta budoucích školáků může mít problémy se sluchovou diferenciací – nejsou schopny poznat hlásku na začátku slova, natož pak kterou hláskou slovo končí nebo které je uprostřed.“

Ze školy do poradny
Dětem, u nichž se podezření na poruchy učení nepodchytily před nástupem do školy, doporučí návštěvu poradny učitelka. První krok? Dítě prochází i testem na mentální schopnosti. „Toho se mnohdy rodiče zbytečně bojí, ale je to nezbytné,“ vysvětluje Daniela Švancarová. „Když totiž zjistíme mentální schopnosti dítěte, tedy IQ, máme vodítko, s jakými dětmi ho srovnávat třeba ve čtení. A rozdíl, který najdeme, to je vlastně diagnóza. Psychologické vyšetření trvá hodinu a půl. Pokud je dítě malé a tak dlouho nevydrží spolupracovat, pozveme ho opakovaně. Pak jde dítě ke speciálnímu pedagogovi, který zkoumá jeho sluchové a zrakové vnímání a rozlišování, větší dítě dostane za úkol přepsat určitý text nebo píše speciální diktát. Při čtení se hodnotí, kolik toho dítě přečte a jak kvalitně. Tedy – kolik dělá chyb a jakého druhu, s jakým porozuměním čte, co si pamatuje z přečteného textu. „Občas se stane, že dítě nechce spolupracovat. Buď se stydí, nebo má strach ze selhání. To si totiž už ve škole prožilo. Většinou ho uklidní, že tady se nedávají známky a nikdo se mu nebude posmívat. Často pomůže i ujištění, že jde o to, jak pomoci. Jak poradit mamince, co a jak trénovat, aby domácí příprava šla lépe a rychleji, aby se ve škole dostavily lepší výsledky,“ ujišťuje doktorka Švancarová. Pokud rodiče chtějí, napíše poradna pro školu stručnou zprávu, aby paní učitelka věděla, že dítě trpí poruchou učení. K takovému dítěti totiž musí přistupovat odlišně, nesmí ho příliš negativně hodnotit, aby ho neodradila od chuti chodit do školy. Ideální je, když se v první třídě nezkouší a vědomosti dětí se zkoumají formou hry, společného povídání či skupinové činnosti.

Žáci s poruchou
Porucha učení je vlastně druh postižení. A postižené děti se mají podle odborných publikací co nejvíc integrovat do běžné populace. Idea je to pěkná, ale těžko převeditelná do praxe. Zvlášť když má učitel (v našich školách spíš učitelka) mezi třiceti žáky tři dyslektiky, jednoho dysgrafika a třetinu dětí s lehkou mozkovou dysfunkcí, která způsobuje téměř nezvladatelnou hyperaktivitu. Proto rodiče vyhledávají specializované třídy běžných škol anebo speciální základní školy. Hlavně ze dvou důvodů: 1. Ve speciální škole je menší počet žáků (vyhláška mluví o dvanácti, ředitel může počet navýšit na šestnáct). 2. Děti učí speciální pedagogové. Ti umějí pracovat se speciálními pomůckami. „Například se bzučákem,“ vysvětluje Daniela Tykačová, ředitelka Speciální základní školy Domino 2. „To je přístroječek, který pomáhá rozeznávat dlouhé a krátké samohlásky. Když dítě řekne slabiku, zmáčkne knoflík na bzučáku. Ten bzučí a svítí, takže dítě má akustickou i vizuální kontrolu, jestli bzučák při dlouhé slabice opravdu dlouze svítí a piští. Při nácviku čtení zase pomáhá takzvané dyslektické okénko – text se celý zakryje a okénko se posouvá tak, aby ukazovalo jednotlivé slabiky. Měkké a tvrdé „i“ se učíme s kostkami. Dítě v jedné ruce drží kostku ze dřeva, v druhé z molitanu. Když slyší měkkou slabiku, zmáčkne měkkou kostku, a naopak. Učivo se do dětí s poruchami učení musí dostat drilem. Tyhle pomůcky jim to mají ulehčit.“
Ve specializované třídě se často střídají činnosti. Začnou hodinu tím, že sedí v lavici a píšou pětiminutovku, pak půjdou pracovat k tabuli, vrátí se do lavice, potom se přesunou na koberec do zadní části třídy, vrátí se do lavice… Je to proto, aby se uvolnila energie přes motoriku, učitel je zaujal a pořád se něco dělo.
Soustředit se celou vyučovací hodinu – to je pro takové děti téměř nadlidský výkon. Aby ho byly schopné, musí se o přestávkách vybít. V Dominu mají pingpongové stoly, hernu, skákací míče, basketbalový koš… Většina zdejších dětí také trpí hyperaktivitou. „Jenom jedno dítě je naopak hypoaktivní,“ říká magistra Tykačová. „To ani nenapadne, že by si mohlo zahrát basket. Nic nestíhá. Sklidit si pomůcky z právě skončené hodiny, připravit věci na další hodinu a ještě si dojít na záchod – to je problém. Nedej bože, když je tělocvik. Převléknout se, najít si švihadlo, seřadit se a odejít. Před učitelkou pak stojí problém, že těch jedenáct hyperaktivních už dávno visí na záclonách, zatímco tenhle hypoaktivní právě zjistil, že má triko naruby…“

Nedávejte diktáty!
Trendy vládnou i v případě poruch učení. Před dvaceti lety se rodiče báli, že nálepka dyslektika způsobí dítěti stigma blbečka. Koneckonců: kdo šel k psychologovi, byl divný. Dnes rodiče zjišťují, že diagnóza poruchy učení dítě ochrání před špatnými známkami. Dřív poradna napsala, že dítě bude přeřazeno do zvláštní školy a rodiče to museli respektovat. V posledních letech o dítěti rozhodují rodiče, poradny mají pouze poradní hlas. Rodiče tak rozhodují nejen o tom, jestli dítě bude přeřazeno do zvláštní či speciální školy, anebo do specializované (dříve vyrovnávací) třídy školy běžné, ale rozhodují i o tom, do jaké míry budou informovat školu o problémech svého dítěte. Tedy i o tom, zda škola bude dostávat zprávy z poradny. „Většina rodičů se zprávou souhlasí a mají snahu dítěti pomoci. Další skupina rodičů hledá způsob, jak dítěti zajistit úlevy a generální pardon před případnými školními problémy,“ říká doktorka Švancarová. To potvrzují i učitelé. Podle nich pro mnohé rodiče diagnóza dyslexie vypadá lépe než neschopnost něco se naučit. Rodiče proto raději přinesou papír, že dítě nemá psát diktáty a že učitel nemá brát příliš zřetel na jeho písemný projev a znalosti zjišťovat ústně. Těžko soudit. Rodiče si zase často stěžují, že učitel jedná s jejich dítětem necitlivě. Vyskytl se i případ, kdy posudek z poradny učitelka četla před celou třídou.
Kdysi nebylo výjimkou, že učitelky poruchy učení neuznávaly. Zprávu z poradny spláchly větou: „Ještě se mi nestalo, že bych někoho nenaučila číst a psát.“ A dál mučily dyslektiky diktáty a dyskalkuliky desetiminutovkami. „I když se to může zdát absurdní, občas se s tím setkáme i dnes. Záleží na osobnosti učitelky, ale také na osvětě. Na prvních stupních to mají děti s poruchami učení ještě relativně dobré. Čím jsou ale starší, tím víc musí zápasit s nepochopením pedagogů,“ diví se doktorka Švancarová. Nejedna učitelka druhého stupně má pocit, že jde o nemoc, která do páté třídy vymizí a už ji není nutné zohledňovat. „A střední školy? Přijímací zkoušky jsou koncipovány většinou tak, že žák s vývojovou poruchou učení není schopný je zvládnout (dyslektik nečte tak rychle, aby dokázal v časovém limitu vypracovat odpovědi, a ztratí body i za matematiku, protože mu dělá potíže zorientovat se ve slovních úlohách). A když náhodou uspěje, profesoři se k němu po odhalení jeho poruchy chovají jako k exotovi, který nemá na jejich výběrové škole co dělat. Takhle na víceletém gymnáziu už pátým rokem trpí Lukáš. Jeho matka vysvětluje čtyřky na vysvědčení tím, že učitele zbytečně provokuje. „Hyperaktivita v kombinaci s pubertou na některé profesory působí jako červený šátek. Prý není studijní typ. Neuroložka nám vloni řekla, že tenhle typ školy se pro syna nehodí, ale on nechce o změně ani slyšet.“
„Nicméně jsou i střední školy, kterým když dítě přinese papír, jsou ho schopny nejen vzít za jiných podmínek než běžné studenty, ale také ho po dobu studia vést a pomáhat mu,“ upozorňuje speciální pedagožka Daniela Švancarová.

Zápřah pro rodiče
Návštěvou poradny a odevzdáním posudku ve škole pro rodiče starosti nekončí. Naopak. Konečně vědí, co za potížemi vězí a jak je pomoci odstranit, nebo alespoň podstatně zmírnit. „Samozřejmě počítáme s tím, že rodina se bude dítěti důsledně věnovat. Nemůže si myslet, že nechá všechno na škole,“ vysvětluje doktorka Švancarová. „Práce s takovým dítětem je založená na opakování. Každý den se s ním musí probrat, co se ve škole dělalo. Plus běžné domácí úkoly, které už samy o sobě trvají déle, protože k poruchám učení se často připojují ještě takové, jako je porucha pozornosti a hyperaktivita. Paní učitelka by měla brát na poruchu ohledy, takže by mohla dítěti poskládat úlohy tak, jak to samo potřebuje. Dysgrafik si třeba místo psaného úkolu doma něco přečte, může pracovat i na počítači…“
Bezproblémovému dítěti trvá vypracování běžného úkolu pět minut. Dyslektik s ním podle ředitelky Tykačové bude zápasit hodinu: „Nejdřív dítě ‚odlapíte‘, zaženete do pokojíku ke stolu a donutíte ho vzpomenout si, jestli vůbec nějaký úkol má… Do krve se s vámi bude hádat, že žádný nemá, protože úlohy se zadávají na konci hodiny – a to už má vypnuto. Pakliže nemá úkol zapsaný, logicky tvrdí, že žádný nemá. Ovšem poučená matka po deseti poznámkách tuší, že nějaký úkol bude. Vysype tašku, prohlédne všechny pracovní sešity, podívá se, kde je jaké cvičení zakroužkováno, a přiměje dítě, aby z penálu vytáhlo tužku. A ono se s ní začne drbat… Poté, co ho matka (případně otec) nechá samotné, bude koukat z okna, kreslit si, hrát si… Rodič tedy musí zasednout ke stolu a dohlížet, diktovat, opravovat, odvádět pozornost od autíček…“ A jak to vypadá s přípravou aktovky? „Naučit dítě připravit si aktovku neznamená říct mu: ‚Připrav si věci do školy…‘ (to pro něj značí vzít si tašku do ruky), ale do prázdné aktovky vkládat potřeby a pomůcky na konkrétní hodiny podle rozvrhu. Už jen orientace v jednotlivých řádcích a kolonkách rozvrhu je pro dítě velký problém. Musí se naučit, jak má jet po řádcích prstíkem. Tím, že pomůcky do aktovky nenaskládají rodiče, se dítě naučí, aby se o své věci v rámci možností postaralo samo, ale rovněž předejdou situacím, kdy se bude dítě ve škole hlasitě divit nad vysypanou taškou, kam mu máma zase dala sešit a pravítko,“ radí Daniela Tykačová.

Věční Robinsoni
Většina škol nemá návaznost, dítě ze specializované třídy nebo speciální školy musí na druhý stupeň do běžné školy. To znamená konec komorního prostředí, péče speciálního pedagoga, speciálních pomůcek. „Jak to děti snášejí? To je individuální. Řada z nich se na prvním stupni dost zlepší, a pokud se na ně bere ohled a uzpůsobuje se jim výuka i na druhém stupni, nemusí to pro ně být tak velký problém. Pomáhá jim třeba i to, že mají nárok na individuální konzultace. Pravda je ale i ta, že řada dětí – jakmile přejde do velkého kolektivu a na každý předmět má někoho jiného – bývá ztracena,“ přiznává doktorka Švancarová.
Děti se dostanou do bludného kruhu: zase trpí pocitem, že selhaly. Sebevědomí se blíží bodu mrazu, takže si nepodají přihlášku na střední školu, kterou by vzhledem ke svému intelektu mohly vystudovat. A velmi malé procento z nich se pokusí o studium na škole vysoké. Bojovat by za ně měli rodiče. Například tím, že se pokusí přesvědčit učitele, aby místo pořizování výpisků dovolili dyslektikovi používat diktafon.
Centrální nervový systém třetiny dětí s poruchami učení dozraje bez následků. Druhá třetina se takzvaně kompenzuje – najde si cestičky, jak poruchu obejít. Například dyslektikovi se ale  ve stresové situaci mohou staré potíže objevit znovu. Poslední třetině problémy přetrvávají. Záleží na míře postižení, kombinaci různých poruch a intenzity „trénování“ mozku.

Blanka Kubíková

  • INFOBOX

  • Zkuste malý test…
    Pozná váš předškolák, jestli ve slově „tatínek“ slyší hlásku „s“? A kterou hláskou slovo končí? – Pakliže to bude vědět, zřejmě kandidátem na dyslektika není. Takové děti totiž zpravidla mají problémy se sluchovou diferenciací a nepoznají ani to nejjednodušší – totiž jakou hláskou slovo začíná. Platí tady pravidlo jako u každé činnosti: Pokud dítě navnadíte jakoby na hru a báječnou legraci, jistě bude ochotné spolupracovat. Jestliže si ale budete jeho pozornost vynucovat, nebude vám ochotno ani odkývat, jak se jmenuje.

    Slovníček vývojových poruch učení
    dyslexie – porucha čtení (nejčastější z poruch učení)
    dysgrafie – porucha písemného projevu
    dyskalkulie – postižení dovednosti počítat
    dysortografie – porucha pravopisně správného psaní, včetně kupř. správného vnímání a používání krátkých a dlouhých samohlásek

    Zdroj: Internet



Poslední komentáře
07.06.2016 21:41:41: Podle mého názoru Se mýlíte. Jsem si jistý. Napište mi PM, diskutovat. :-) půjčka dnes na ruku...
 
Stránky byly založeny18.7.2008